Z historie hostince

Hospoda č. 243, dříve nazývaná "Krčma", od 19. století "Prostřední hospoda".  

(Převzato z Obecních novin č. 12/2005 a č. 1,2/2006)

První zmínky o této hospodě pocházejí z roku 1615. Hospoda patří mezi nejstarší, byla několikrát přestavěna až do podoby, jak ji známe dnes. Poslední velkou přestavbu provedl stavitel Václav Šilhavý z Litomyšle v roce 1925. Hlavní sál, do kterého býval vstup ze strany bývalé prodejny se přesunul do nově přistavěné části s okny k řece, jako lokál a salonek.

V této hospodě se scházeli sousedé převážně z Malvařic, Doleček, Kabatovse a Pazuchy. Byli zde i pravidelní hosté ze vzdálenějších částí obce, nebo i přespolní. Různé spolky zde mívali své schůze a porady. Odbývaly se zde hostiny svatební i pohřební. Scházeli se zde příznivci a herci ochotnického divadla a odedávna také hráči karetních her. Čas od času zde někdo využil možnost noclehování. "Dle § 134 zákona ze dne 17. března roku 1849 byl v obci Dolní Újezd stanoven pro přenocování cizinců hostinec Františka Vomočila pod vedením zvláštního seznamu a dohlídkou, c.k. četnictva a místního představenstva."

Pivo bylo odebíráno z knížecího pivovaru v Litomyšli, který měl koncem 19. století pronajatý Jan Dvořák, později Bedřich Beneš. Pivo bylo dodáváno ve stolitrových sudech a točeno v lokále do půllitrů, džbánů, nebo do značkových patentních lahví pivovaru.

U hospody byl odedávna slušný kus pole. K původní výměře 3,5 ha v roce 1915 přikoupil Jan Bulva 19. měřic "pustiny" /ladem ležícího pole/ od gruntu č. 219. Při hospodě bývali dva koně, několik kusů hovězího dobytka, několik prasat a více drůbeže. Hospodářství zajišťovala rodina a zpravidla 1 děvečka a čeledín.

Prvorozený syn Josefa Vomočila a matky Žofie, Josef, narozený v roce 1864, studoval v letech 1876-83 na gymnaziu v Litomyšli a potom v letech 1884-87 absolvoval kněžský seminář v Hradci Králové. V roce 1887 byl vysvěcen a nastoupil jako kaplan v Jičíně, kde dosáhl hodnosti děkana.

Před hospodou u řeky byl v roce 1895 nákladem P. Josefa Vomočila t.č. již děkana v Jičíně, a jeho rodičů Josefa a Anny Vomočilových postaven velký kamenný kříž s Pannou Marií a Máří Magdalénou.

Druhý syn František dostává hospodu a po roce 1878 hospodaří i na gruntu č. 220 na Pazuše. Pole od tohoto statku později obhospodařuje jeho syn Jan nar. roku 1877, prostřednictvím nájemců. V roce 1920 koupil starou chalupu č. 49 od tesaře Antonína Zindulky se zahradou, na druhé strany řeky. Chalupu zbořil a na prostranné zahradě se až do II. světové války konala řada velkých oslav spolkových, dožínky atp.

Jan Vomočil byl dlouholetým členem výboru TJ Sokol. Aktivně se zapojil do činnosti divadelních ochotníků jako herec, později až do roku 1944, jako režisér ochotnické scény v Sokolovně. Řadu let též vykonával funkci pojišťovacího inspektora banky Slavie.

Za Jana Vomočila byl statek č. 220 na Pazuše zbořen a po je smrti a smrti jeho ženy Žofie jsou pole stejným dílem rozdělená dětem.

Synové Jan a Josef získaly základy hudebního vzdělání u učitele Václava Peterky. Jan se naučil hrát na housle, violoncello a harmoniku, Josef na housle. Jan se později stává členem litomyšlského symfonického orchestru, kde hraje často violu ve dvojici s mlynářem Janem Boštíkem z Horního Újezda. Jan odchází do Litomyšle, kde od roku 1924 pracuje jako pokladní v Hospodářské záložně a od roku 1945 jako její ředitel.

V tradici otce pokračuje syn Josef jako herec a od roku 1944 do roku 1958 i jako režisér. Svoji režisérskou dráhu začíná inscenací několikrát opakované "Maryši" bratří Mrštíků, hrané za protektorátu pod hlavičkou "Veřejné osvětové služby". Svůj pobyt v Dolním Újezdě končí Tylovou hrou "Marjánka matka pluků" v roce 1958.

Na rodinnou tradici ve vedení hospody navazuje Oldřich Balcar, který se svým otcem Františkem postavil nový rodinný domek č. 357 na místě chalupy č. 9, která vyhořela v roce 1928 při velkém požáru Pazuchy. Se svojí manželkou Růženou roz. Vomočilovou, zde provozovali prosperující řeznickou živnost. Na hospodu se vrací po smrti Jana Vomočila a provozují ji až do vstupu do JZD v roce 1958. I po smrti manžela drží paní "Růža" hospodu přitažlivou a na solidní úrovni až do roku 1986.

Od roku 1958 byla v "dnešním salonku" umístěna družstevní kuchyně s jídelnou.